Tomášův kříž

Dle vypravování Šebestiána Patočky – Krkonošského. Nákladem J. Janaty ve Zlaté Olešnici, tiskem Ant. Švejnara v Semilech v roce 1895. Dle Š. Krkonošského se jedná o pravdivou událost.

Na Tomáškově návrší, položeném na samém úpatí hor Krkonošských, stojí dosud velíká, rozsáhlá borovice a jest věru zázrakem, že četnými zde panujícími bouřlivými větry dosud vyvrácena nebyla. Přes návrší toto vede křižovatka, tak, že cestující ze čtyř stran vrcholu jeho dosáhnouti mohou, a věru mnohý poutník krkonošský váží nepříliš obtížnou vycházku, aby se zálibou se pokochal pohledem na rozkošné panorama, jež odtud mohutné a pověstné Krkonoše poskytují. Takž mnohý také dojde k památné borovici a posadiv se na drnovém sedátku k odpočinku a oddechu, vyčká některého horala, jenž by jej o dalším cíli jeho cesty zpravil. Na východ pnou se vysoké hory tmavými lesinami obklíčené; k půlnoci strmí k nebi mohutná věž tzv. „štěpánská“, jsouc na vysoké skále založena prý princem Štěpánem. Z této věže lze prý dalekohledem za čistého vzduchu shlédnouti naše pražské velebné Hradčany.
K západu rozkládá se půvabné údolí s velikými továrnami svárovskými. K polední straně z rozsáhlých lesů vyčnívá zámek Navarov a pivovar barona z Ehrenburgu, pak zámek a pivovar Jesenský.
Vůkolní lid s oblibou navštěvuje návrší Tomášovo a věru roztomilé pobytí na něm jest. V jehličnatých větvích šumivých borovic rozbil svůj stan mladý štěbetavý datel. Jeho neustálý cvrlikot zdá se upozorňovati kolemjdoucí, že tajemství, jež rád by s někým sdělil, tíží jeho něžné srdéčko. Bohužel, nerozumíme dosud tajné řeči malých opeřenců. Na témž stromě jest přibito dřevo kříže s obrazem Vykupitelovým.
Často během jarních a letních měsíců bývá kříž ten věnci z polních květů ozdoben. Mnoho poutníků cestou tou se béře kolem kříže do roka, však málo kdo v nejbližší osadě zeptá se po jeho významu. A kdo přece zvědavost svou ukojiti chce a ptá se některých stařičkých horalů po původu mučednického odznaku, kdo jej a k jaké památce na strom zavěsil a kdo jej tak často věnci okrašluje, zví smutnou událost a kráčí pak zamlkle v myšlenku zahloubán svou cestou dále.
A mnohá zbožná mysl na drnové klekátko pod křížem poklekne a pomodlí se s citem: „Otče náš …“.
V den sv. Magdalény sejdou se dívky z celé téměř osady a nasbírajíce na květnatých lukách hojně pestrých kvítků, hlavně tolity a pomněnky, uvijí věnců z těchto něžných žlutých a modrých kvítků. Obyčej ten trvá již od nepaměti a mnohá dívka neví, jakou tím oslavuje památku. Uvitými věnci okrášlí dívky hlavy své a nesouce jiné ještě v rukou a natrhavše také kvítí do svých klínů, ubírají se za roztomilého zpěvu z údolí k návrší Tomášskému, na jehož vrcholu u borovice již mladí junáci je očekávají. Přinesenými věnci okrášlejí dívky borovici, jak vysoko mohou dosáhnouti a natrhaným kvítím obsypávají trávník a půdu kolem borovice. Velikým, zvláštním věncem pak ozdobují dřevo Ukřižovaného za zpěvu dumních písní. Po vykonaných obřadech ubírají se junáci, vyhledav každou svou vyvolenou, s dívkami se zbožnou myslí opět zpátky do osady.
Pohlížíme-li z Tomášova návrší ve stranu, z které nám nejvíce a nejhustší lesiny kynou, spatříme uprostřed houštin krásnou výstavnou myslivnu, nyní majetek knížete z Rohanů. V této myslivně a jejím okolí jedna naše událost.
V myslivně této kdysi žil lesní jménem Šperling. Byl to muž krásný, mladý, bystrého ducha, zářícího zraku a zvláště krášlil jeho příjemný a výrazuplný obličej dlouhý, hustý plnovous. Na svou dobu byl náš lesní velmi vzdělaný, neboť vystudoval více škol a vstoupiv do semináře, hodlal se státi sluhou Božím. Chladné, příšerné zdi klášterní, přísnost v semináři, odlučující lidskou bytost od veškerého veřejného světa, hubící zdraví lidské a zbavující ho každé volnosti, zhnusily se mu brzy pobyt v truchlých těch místnostech, i opustil seminář, a touže po zdravém vzduchu, volnosti a svobodě, oddal se myslivosti. Stal se později tímto způsobem lesníkem v tak zvané „Pasece“, vzdáleném to koutku hor Krkonošských, náležejícím k obci téhož jména.
Paseky protéká značný potok, jehož břehy vroubeny jsou široce se rozkládajícím se křovím proutí jívového, v jichž větvích ptactvo rozkošné své písně pěje. Proud potoka pohybuje dvěma pilami a čtyřmi mlýny, kteréž vesměs „makovské“ se zovouce, podél potoka v krásné údolní lučině se rozkládají.
Za dob, o nichž vyprávíme, žil v jednom z těchto mlýnů obstárlý mlynář se svou manželkou a jedinou dceruškou Pavlínkou. Mlynář Makovský byl pro své pobožnůstkářství daleko široko znám a téměř za svatého na světě prohlašován. Nosilť na hrdle svém velký růženec pod vestou, nevynechal jediného dne mši, aby růženec svůj se nepomodlil. V bytě jeho byly stěny pokryty obrazy svatých, křížové cesty, pekelné ohně, očistce atd. Zkušeností neměli a vzdělání ani on, ani rodina jeho neznali a vůbec do světa nikdy nevrkočáli. Pavlína, rozkošné děvče, půvabného vzrůstu a příjemné tváře, chrpových oček, hbitého pohybu a ladné řeči vzbuzovala obdiv všech mladíků. Byloť jí sice již osmnácte jar uplynulo, avšak za své prostoty horské se dosud nevyvinula. Bylať v rodině, neznající ostatního světa, po náhledu rodičův vychována. Mladíci štítili se mlýna, vlastně starého, nevlídného mlynáře, tudíž nepřišla s nikým v bližší styk a byla dosud vzorem nevinnosti.
Bylo to v měsíci květnu, kdy na úpatí hor teprve pravé jaro se probouzí a nejpůvabnější život nastává, kdy pučí křoviny a květena lučiny mění se ve skvělý koberec, kdy milé ptactvo líbezným svým zpěvem nás začíná obveselovati, ona, dívka, lepého vzrůstu kráčela od mlýna ku potoku, zpívajíc líbezným slavičím hlasem:

„Vřelá láska nezná žádných mezí,
má-li srdce opravdový cit,
jejž moc lidská žádná nezamezí,
jestiť on milostí Boží sviť!“

Takž odlehčovala stísněnému svému srdéčku Pavlínka mlynářova, již vzdor bedlivému střežení ozval se v srdci přirozený pud, proti němuž marně všecky mocnosti by bojovaly. Přijdouc Pavlínka k potoku, kdež za velkým keřem v potoční nádržce prádlo máchati chtěla, postavila škopík na zem a stanouce na kameni, přejela si bílou rukou klenuté čelo, jakoby trapné vzpomínky z mysli zaplašiti chtěla, maně však svezla se jí ruka k srdci a zrak upřeně hleděl k protějším lesinám a domnívajíc se býti neslyšána, o samotě, zanotoval opět veršík jedné své oblíbené písně:

„Tam, kde kráčíš v temném lese,
tam mne touha srdce nese,
láska má tě ke mně zve,
přijď a potěš srdce mé!“

Několik vřelých polibků následovalo pouť k posledním zvukům písně. Hluboce povzdechnouc, šla po své práci.
Avšak, kdo na to kmitá za hustou jedlí na protějším břehu potoka, kdo zrádně poslouchal sličnou pěvkyni, kdo tajně pozoruje roztomilou dívku?
Je to mladý lesní Šperling. On nejradši honí se v revíru kolem makovského mlýna. Jedle by mohla dosvědčiti, jak často za ní jsa ukryt, vyčkává dobu příchodu andělské bytosti, kterou pak s horoucím napnutím ve zraku pozoruje a stíhá. Ona vzbudila v něm nezměrnou náklonnost a nejvřelejší lásku, její obraz obletuje jej ve dne v tmavých pustinách a v noci ve snu tane mu před jeho zrakem. Srdce jeho bije jenom pro Pavlínu.
Po dokonané práci, pohlédnuvši k lesu, jak milostně posílala tam hubičky, vracela se Pavlína rychle ke mlýnu. Pokud zrakem dostihnouti mohl, následoval mladý lesník drahou duši. Pak posadiv se do trávy, zamyslil se a dával citům svým volného průchodu:
„Jak toužebně pohlížela k lesu, jak milostně posílala tam hubičky a jak andělským hlasem zapěla píseň „Tam, kde kráčíš v tmavém lese!“, což se zajisté jen ke mně mohlo vztahovati. Ó, jakou blažeností oplývá srdce mé, neboť Pavlína mne miluje. Jakých třeba ještě důkazů? V jakých radostných pocitech mi nyní cesta k myslivně uplyne!“
Vstav, zavěsil ručnici na své rámě, upnul ještě jednou zrak svůj k místu, kteréž dívka dříve zaujímala, rozloučil se s ním a ubíral se podél potoka k domovu.

-.-.-.-.-.-

Mnohokráte vyšlo krásné slunko z roklin horských zašlo zase za tmavými lesy a mnohokráte za tu dobu navštívil lesní milé mu místo u mlýnského potoka – avšak marně vždy – Pavlíny nikdy tam více nespatřil, aniž zaslechl jejího líbezného zpěvu a zvonivého hlasu. Pln zármutku se vracel vždy zpět. V srdci jeho to vřelo a bouřilo a nenalezl vývodu, jak by došel uspokojení. Návštěvy mlýna se obával, znalť nedůtklivou a nedůvěřivou povahu starého mlynáře a byl by tím mladému svému poměru k dívce zajisté na vždy ublížil. Pavlíně byl mladý lesník znám, vídávalať jej často doprovázeti pana faráře z kostelíka k faře, bylť s farářem v přátelském spojení. I mlynář zbožňoval duchovního otce a obklopoval jej často hojnými dary a tak nalezl u něho zasloužené přízně. Nemělť farář v osamělých horách vzdělanou osobu mimo lesního Šperlinga, se kterou by slušně pobaviti se mohl.
Jednoho dne navštívil lesní pana faráře a požádal po vhodném úvodu, aby pospolu došli k mlynářovi. „Aha, známe ptáčka po peří“, odvětil s úsměvem farář.“Vám nesejde tak na mlynáři, ale spíše se vám stýská po dceři, již jste dlouho již nespatřil. Uhádl jsem co? Pavlínku chcete viděti, a nyní nevíte, jak byste toho docílil. Inu, sážek dříví všecko spraví. Je-li pravda, pane lesní?“
Lesník nyní teprve poznal, že jeho láska jest vyzrazena. Posud choval ji co největší tajemství. Tváře mu zrudly, když odpovídal: „Velebný pán se jen domnívá, nemám však ani tušení … “
„Neznám je blíže“, odvětil lesní, „a jakž byste, velebný pane, mohl do nitra mého tak nazřít?“
„Pták se pozná po peří“, dí farář. „Onehdy jsem vás dobře pozoroval z kazatelny, jak jste zrak svůj více na Pavlínu upíral, než na mne. Nezazlívám vám, pane lesní, neboť vím, že jste kněží viděl co živ dosti, ale Pavlínka mlynářovic jest jen jedna na světě, není-li pravda?“
„Dovolte, velebný pane, byl jsem také určen ku stavu kněžskému, vnitřní můj hlas mne však pudil k svobodné přírodě a stav se tak lesníkem, nepřestávám Bohu sloužit v lesinách, když nebylo mi dáno mu sloužiti pod velebnými chrámovými klenbami“, vřele promluvil mladík.
Velebný pán, kývaje hlavou a usmívaje se, doložil: „Ach, nebyl byste též poznal mlynářovic Pavlínku. Dovolte, pane lesní, jak dlouho ji znáte? Znáte také její rodiče a jejich povahu?“
„Pavlínu znám již po celý rok“, odvece lesní, „otce jejího však toliko po vidění, nic bližšího mi známo není.“
„O to se nejvíce jedná“, dí farář. „Mlynář vás asi velmi nerad uvidí, příležitostně jsem se mu o vás již několikrát zmínil, avšak jsem vždy pozoroval, že mu mé zmínky byly nemilé.“
Zjevení farářovo lesního poněkud znepokojilo. Od svého předsevzetí však neupustil. On musel spatřit Pavlínu, aby mocný tlukot svého nyjícího srdce poněkud umírnil. Toužil po jejím pohledu dnem i nocí a celý jindy mu tak milý revír, byl mu i s útulným domovem jeho holou pustinou.
Velebný pán se oblékl a ač o výsledku návštěvy byl téměř přesvědčen, kráčel přece s mladíkem ke mlýnu, kdež brzy stanuli. Vstoupivše do mlynářovy světnice, nalezli jej sedícího za stolem, pohříženého hluboko v modlitbách. Mlynářka kapala na lžíci jakousi tekutinu z malé nádoby. Pozdravení si ani nepovšimli. Ba stará mlynářka změřivši lesního od hlavy k patě, hněvivše zabručela: „Odvážlivec! Ten bídník zavinil nemoc našeho dítěte!“ Přistoupivše k posteli, dávala osobě na ní spočívajíc užívati léku ze lžíce. Pak stáhla závěšek u postele, aby příchozí chorobnou nespatřili.
Pan farář, posadiv se ke stolu, započal s mlynářem o lecčems hovořiti. Lesního k posezení ani nevyzvali. I stál jako hadem uštknutý, studený pot mu vyvstával na čele a studem a pohaněním se na celém těle třesa, nebyl schopen myšlenky, co by počíti měl. Konečně se v rozpacích svých jal prohlížeti obrazy na stěně zavěšené. Mlynářka zatím poodešla do kuchyně.
„Snad se vám má křížová cesta zalíbila!?“ po chvilce úsečně prohodil mlynář.
„Ano, pantáto, velmi mne zajímá tato krásná malba“, odpověděl lesní.
„Jenom malba se Vám líbí?“, mluvil s úštěpkem mlynář dále. „Nic víc? Inu ovšem, za Kristem se vám nelíbilo kráčeti, ta cesta vám byla příliš trnitá, neměl jste odvahy, státi se jeho následovníkem, bohumilým sluhou Páně. Vám se líbily světské rozkoše a těm jste dal přednost, není-li pravda?“
„Takhle někde mladou holku pobláznit a uvrhnout jí do nemoci“, dokládala mlynářka, vracejíc se z kuchyně.
Mlynář nečekal na odpověď lesníkovu, jehož výraz v obličeji byl však výmluvnějším než ústa jeho v tomto okamžiku býti dovedla, nýbrž vstal a výhružně na dvéře okázav, zvolal: „Nedlete déle u nás, nestrpím vás ve svém příbytku. Jděte, odkud jste přišel. Vy jste nepřítel Boha a musím vás nenávidět!“
Velebník omlouval seč mohl lesního, avšak marně.
Lesní chopil se klobouku svého a ohlédna se ještě jednou k zastřenému lůžku, spatřil k své největší bolesti utrápenou tvář milované své bytosti, ona matka právě záclonu byla poodsouvla. Chtěl mlynáři dáti aspoň s Bohem. Tento však vstal a postoupiv k němu, prudce naň se obořil, řka: „Bídníku! Takto chcete v domě mém činit ještě pohoršení a pokoj duše mé rušit?! Dokud neznalo dítě mé vás, bylo jako bystrá a zdravá laň, a nyní spočívá tam, smyslů jsou zbavena a dnem a nocí jen volá jméno vaše. Proklínám tě, bídníku!“
Lesní byl již dávno, nečekaje ani prvního slova mlynářova, vyklouzl ze dveří, kdyby při opětném vzdálení se mlynářčina nebyla Pavlína odestřela poněkud záclonu, bolestným pohledem lesního politujíc.
Jako hromová rána účinkoval významný pohled ten na lesního, kterýž sklopiv oči k zemi, jako mrtvá socha státi zůstal. Ach, jaká mu hrozí ztráta. Její vzhled jej opět okouzlil. Dlouhé vlasy splývaly jí po labutí šíji a modré oko, neztráceje ještě původní jiskrnosti, pohlíželo nyjícím zrakem k mladému muži – k svému milenci. Lesník, vzchopiv se, použil skýtané příležitosti a hltal pohledy svými její celou bytost, chtěje srdce své napojiti. Líce její ztratily chorobnou ruměnost. Sluneční paprsek, prodírající se bílou záclonou okna, u něhož Pavlína odpočívala, čarovně ozařoval pletence jejích vlasů, bělostné šíje a jemně se dmoucí ňadra. Prudký příval mlynářových výčitek unikl sluchu myslivcovu, on žil v tu chvíli jedině oblažujícímu pohledu spanilé milenky. Spatřil její slzu na tvářích, pak mu kynula k odchodu a záclonu zastřela.
Kletba, kterou mlynář vychrlil na lesníka, byla veliká. Nenáležiť smrtelníkovi kletbou bližního svého obtížiti.
Farář, vážně dav mlynářovi Sbohem, odcházel mlčky s lesníkem ze mlýna k domu farnímu. Těžce vzdychal mladý muž a po celou cestu mimo jeho vzdechy nepromluveno ani slova.
Před farou, podávajíce si ruce, zval farář mladíka k sobě.
„Dovolte, velebný pane, učiniti tak teprve, až mysl má se poněkud upokojí, dnes mi nemožno“, s těžkým srdcem pravil lesní a rozloučiv se s farářem, dodal: „Děkuji vám, velebný otče, za vaši ochotu.“
Bloudil dlouho lesem, myšlenky různé a tisíceré křižovaly se mu jako blesky v mysli, nenalezl nikde pokoje nebo útěchy. Konečně došel maně své myslivny a vrhnuv se na pohovku, počal usedavě plakati jako skrovné, nerozumné děcko. Urážky mlynářovy netížily jej tak, jako jeho kletba a jemu stále v hlavě chorobný a přece vábivý zjev Pavlíny jako vidina vířil, spatřoval jej před svými zraky. Rozbouřená hlava nabývá nesmírné palčivosti a hrozí se rozskočiti. Slyší neustále chechtot zuřivého svého a nepříznivého osudu, běduje a naříká nad nezdarem prvního svého kroku do mlýna, podniknutého a nikde nespatřuje naděje v budoucnost.
„Ó, jen bouři, bouři, uštknuté srdce mé! Marně se pokouším tě upokojiti!“ – Po delší chvíli trapného zadumání nabývá přece zase malá skrovná jiskřička naděje vrchu i uvolňuje nitru svému slovy: „Snad přece nadejde doba mé a její spásy. Vždyť jest ještě Všemohoucí Bůh na nebi a snad neuniknou mé vřelé prosby a vzdechy sluchu jeho. Ach Pavlíno, kdyby jsi zemřela – , ne, ne, toť strašná myšlenka, toť nemožno – ty nezemřeš – musíš se uzdraviti – co bych počal bez tebe, sám, v samotách horských?“
Zimničná zemdlelost, rozechvění a neobyčejné napnutí všech smyslů působilo brzy i na otužené čivy mladíkovy, že upadl do mdloby. Zdálo se mu, že rozpráví s milenou Pavlínou, ona naň se blaženě usmívá, on jí dává na prst snubní prstýnek, památku po své matce. Bylť v mdlobě své tím přeludem na nejvýše blaženým, mělť nebe na zemi.
Věrnému jeho hafanovi, jenž netrpělivě pána svého pozoroval, nelíbil se dle všeho stav a počínání pánovo, i zatáhl jej za cíp kabátu a tím jej přivedl zase k vědomí. Jak se mrzel, že nemohl o Pavlíně dále sníti a zase se hněval, že vše jen bylo snem a ne skutečností. Pobádán psovým poskakováním, vzal pušku a vyšel z lesa, by na zdravém vzduchu poněkud pookřál.
Byl krásný letní den. Nebylo snad živoucího tvora, který by vábnou přírodou nebyl vylouděn z dušného svého příbytku. Slunce líbalo ohnivými svými paprsky vyprahlou zemi a motýlkové poletovali po květinách a pestrými svými barvami okrášlovali lučinový skvělobarevný koberec.
Vyhýbal se dřevařům, jež mu potkati bylo, domnívaje se, že o něm jenom hovoří, byl by se nejraději vyhnul celému světu. Ve středu lesa konečně stanul, opodál velikého buku, na němž v úhledném hnízdečku cvrlikala a líbala se ptačí mláďátka. Pohled ten jej téměř zdrtil. Proč on nemohl být tak šťasten, jako tito skrovní, nepatrní tvorové boží? Cítil onu hroznou prázdnotu v srdci svém, již vyplniti mu možno nebylo. Pryč z tohoto místa záviděníhodného štěstí! Prchal v nejvzdálenější končiny svého revíru, kdež usednuv, zabral se do hluboké myšlenky.

-.-.-.-.-.-

Když byli farář s lesníkem mlýn opustili, vypukl hněv mlynářův strašlivou měrou. Nemohl se opanovati, neznal sebe, zuřil dál nad nenadálou a nepředvídanou návštěvou. Rozčílení jeho bylo téměř výrazem šílenství, srdce mu hlasitě tlouklo a prudký boj zuřil v jeho útrobách. Milovalť jedinou dceru náruživě a zamýšlel poklad svůj vložiti do rukou zbožného muže, jejž hodlal sám ji za ženicha vyhledati. V pádu nezdaru byla určena za nevěstu Páně.
Náhlý výkřik Pavlínin vytrhl jej z jeho pustých myšlenek. Pospíšil k posteli a odhaliv záclonu, ptá se starostlivě: „Co jest ti, Pavlíno? Je ti snad hůře? Co žádáš?“
„Nic, drahý otče“, pravila Pavlína, schoulíc se do jednoho koutu lože svého a třesouc se na celém těle.
„Pavlíno, Pavlíno, přicházejí na tebe mdloby?“ zděšeně ptá se otec.
„Nikoliv otče“, slabým hlasem pronesla Pavlína. „Čeho mi ale potřeba, jest smilování, útrpnosti. Otče, vím, že mě neodpustíte, že snad ani trestu vašemu se nevyhnu, snad i posměchem mne budete stíhati. Ó, já něšťastná, opuštěná a zavržená dcera!“
„Probůh, co se ti stalo?“
„Návštěvou lesního cítíte se pohaněn a na mne jste zášť uvalil. Nechci a nemohu rodičům lhát a proto se přiznávám, že jsem jedině jej horoucně milovala, však on není vinen chorobou mou.“
Síly její byly vyčerpány, oči se jí uzavřely a zůstala bez ducha jako socha na lůžku ležeti.
Mlynář téměř zkameněl. Slova právě pronešená jej ochromila, nevěřil sluchu ani zraku svému.
„Pavlíno, mé dítě!“ zvolal, uchopiv se chladné její ruky. „Jak mohlas láskou oblažiti toho bohaprázdného člověka, který nechtěje se jeho sluhou státi, od samého Boha se byl odvrátil. On pohrdl tím, co svatého jest, chce se v mou rodinu úlisně vlouditi a nám uloupiti náš mír, poklid duševní, veškerou naši blaženost. Dcero, vol raději smrt panenskou, než abys poskvrnila hříšným tím sňatkem nevinou svou duši a náš celý poctivý a bohabojný rod. Proklet budiž úmysl jeho a proklety kroky, jež sem byly jej přivedly.“
Hrozná tato slova zdrcovala něžné ústrojí chorobné dívky a útrapy její se zdvojnásobovaly.
„Ne, ne, neproklínejte otče, jej ani mne“, zvolala, „odpusťte, pro milosrdenství Boží, odpusťte nám!“ S velkou námahou se posadila na lůžko a sepjala bílé, třesoucí se ruce k modlitbě.
„Nešťastné dítě!“ zvolal otec a šíleně chopil dceru ve svou náruč, líbal ji a plakal jako děcko.
„Nad tebou nikdy nevynesu kletbu, budu ti žehnati, jen mi slib, že zapomeneš na lesního, jehož nikdy nemohu nanáviděti!“
„Ach otče! Všecky radosti mé obrátily se v žalost. Jak trpím vaší neústupností!“ Při tom oběma rukama stiskla hlavu svou, zdáloť se jí, že se jí chce hlava rozskočiti. „Mám opustit navždy to, co horoucně miluji? Jen láska lesníkova mě může uzdraviti a vaše láska, otče, může mi k tomuto blahu pomoci. – Otče, nehoršete se na svou dceru, dovolte jí milovati, co jí nade všecko, co jí svatého jest. Neztrpčujte život můj a popřejte klidu duši mé po lásce své toužící. On jest jediný na celém Božím světě, kterýž vysvoboditi mne s to jest z propasti útrap mých, on jediný mne učiniti může nejšťastnějším tvorem na zemi.“
„Otče, smilujte se nade mnou!“ s výkřikem srdcervoucím vrhla se na šíji otcovu, slabýma rukama pokusila se otce obejmout, avšak marně – síly jí nestačily – omdlela na otcových prsou.
Zoufale otec vykřikl: „Probůh! Pavlíno!, vzpamatuj se!“ a starostlivě zavolal manželku, řkouc: „Marie, Marie, Pavlína umírá!“
Dívka svezla se po otcových prsou a klesla bezvládně jako mrtvola na lůžko zpět.
Ulekaná matka přichvátala z kuchyně: „Světice Boží! Pavlínko! Ó, prokletý Šperling!“ Pospíšila hned pro lék, nímž natřela skráně a tepny dceřiny. Po chvíli se Pavlína poznenáhlu vzpamatovala, nemohla však slova pronésti, bylať přes míru chabou, i upravili jí opět lože a dali jí posilňujících léku k zotavení.
Hořce plakali rodičové.
Otec vrhl se na kolena před obrazem ukřižovaného Spasitele a modlil se po dlouhou dobu.

-.-.-.-.-.-

Hluboce zadumán se srdcem stísněným přemítal dosud lesní v hloubce tmavého lesa. „Za jedlí u potoka slyšel jsem, jsa nepozorován, prvníkráte vyznání čisté její duše a vroucí lásky ke mně. I já jí vroucně miloval, bez jejího vědomí. Však jest to mým největším neštěstím! Teprve návštěvou mou ve mlýně zvěděla o mé lásce. Ach, jak bídný to svět. Nyní, kdybychom z naší obapolné lásky nejvíce radovati se mohli, umírá ona utrápená a já bloudím v temných, pustých houštinách samoten. Nemohu se zříci myšlenky na milenou dívku, která mne čarovnou mocí k sobě připoutala a marně bych se snažil pout svých se sprostiti. Slyším její líbezný hlásek, jak libě mi zněl u mlýnského potoka: „Přijď a potěš srdce mé!“ – A když jsem se odvážil a přišel, získatit veškerou blaženost, byl jsem obtížen kletbou jejích rodičů, nazván jejím vrahem a já jí přece tak horoucně miluji. Jen jediné stisknutí ruky Pavlíniny bylo by s to zaplašiti všecky chmury a bolesti. Nyní jest všemu konec.
Kdo ví, jak dlouho by byl lesník bloudil v houštinách, kdyby maně nebyli jej potkali dřevaři z denní práce se k domovu vracející. Byliť to Daněk a Kazdík.
Chtě nechtě, musel lesní s nimi k domovu se obrátiti, neboť nechtěl útrapu a bol svůj objeviti.
„Jak strašně se dnes na západě mračí, myslím, že dnes se dočkáme velkého hromobití“, pravil Daněk.
Kazdík přisvědčoval mu slovy: „Bouřku s lijákem máme dnes v očekávání. Mně se zdálo dnes o pohřbu. Zde dole, v Makovském mlýně, jakoby zemřela Pavlína, a to obyčejně pršívá.“
„škoda té holky“, prohodil Daněk, „ale dobře by se jí stalo, a bylo ulehčeno, neboť mnoho již vytrpěla a hlavně od svých rodičů. podivní to lidé! – Co mladý hoch se pamatuji, že jedenkrát přišla do mlýna cikánka, která mlynářce z ruky hádala, že se jí narodí dcera – krásná a sličná, že bude mít nápadníka s chocholem na klobouku a mlynář že bude bránit milencům. Nápadník že zmizí a mlynář i s dcerou podivně se se světem rozloučí. Také o nějakém požáru se zmiňovala. Inu, nemá se tomu věřit, ale – cikáni přece často něco uhádnou. Mlynář tenkráte cikánku ze zlosti řádně vyplatil, že se skoro smrti její bylo obávati.“
„Cikánka by měla dle toho, že pravila po dvaceti letech, lecos se objeviti, částečně pravdu, ale kdo by byl as tím pánem s peřím a chocholem? rozumoval Kazdík.
„Ve mlýně není všecko v pořádku, nedá se to upříti. Starý naléhá, aby Pavlína šla do kláštera a jmění své chce pak zanechati zdejšímu kostelíku. Zajisté, že ve všem má farář svou ruku, ale Pavlína prý se raději utopí, než by poslechla.“ Tak vyprávěl Daněk.
Lesní, kterýž v myšlenkách dřevařům naslouchal, za nimi kráčeje, zachvěl se při každém téměř slově.. Pán s peřím, chocholem – mlynář brání – to vše se shodovalo. Byla řeč o jeho záležitosti. Neprozradil se však, tváře se, jakoby jeho se věc ta netýkala. Povrchně zdál se býti klidným, však zato uvnitř zuřila ničící bouře.
Strašné zahřmění zaburácelo na západě, blesky počaly se křížiti, černými mraky zahaleny vrcholy hor rachotem hromu se otřásaly a meluzína hvízdala pekelné melodie.
Oba dřevaři, davše lesnímu „dobrou noc“, ubírali se stezkou ke svému domovu, neopomínaje při každém blesku svatým křížem se znamenati.
Za chvíli zmizeli zraku lesního, který přemýšlel o jejich rozprávce. „Před roky dvaceti tedy cikánka již prorokovala, že Pavlína zemře?“ A slzy se mu řinuly proudem po tvářích, oči jeho zdvíhaly se k otevřenému, časem ohnivému nebi, bolné vzdechy unikaly dusným vzduchem.
Vzdor rozzuřeným živlům lesní, došel své myslivny, nevešel dovnitř, nýbrž usadiv se u malého potůčku, zabral se opět v trapné své dumání, nedbaje řádění blesků a rachotu hromu: „Ó, nešťastný okamžiku, ve kterém jsem poprvé přestoupil práh mlynářova příbytku! Mohu domysliti kleteb a proklínání mlynářových. A má Pavlína, vznášející se nad životem a smrtí, musí hluboce pocítiti rány otcem jejím jí zasazované. Slyšte mě, vy bleskové nebeští, přísahám, že dokud jediný tep srdcem mým hýbati bude, nespustím se Pavlíny a nepřestanu ji milovat!“
Muka mladíkova byla hrozná. Zahloubav se do vznešenosti veliké knihy přírody, zotavil poněkud churavého ducha svého. Nebe dosud chrlilo hromy a blesky a lesní vzpomínal na dalekou pohrobní pouť, na kterouž se chystá nešťastná Pavlína. Přijda domů, marně hledal odpočinku a spánku. Děsný výjev s mlynářem a okamžitý pohled na milovanou Pavlínu, rozrýval mu stále rozechvěné srdce jeho. Únavou zemdlen konečně přece opanoval jej spánek, ač neklidný zimničný.
Časně zrána otevřel knížecí sluha dvéře bytu Šperlingova a pozdraviv jej, podal mu list s podpisem knížecím. Znělť takto: „Pane lesní! Račtež se ihned odebrati na mé panství S … -ské v západních Čechách v Pošumaví ležící. Za čtyři dny Vás tam navštívím.“
Jako blesk z čistého jasna, tak účinkovala tato nenadálá zpráva na Šperlinga. Mělť opustit to nejmilejší, co mu zbylo na světě, totiž milé mu Paseky s makovským mlýnem a milovanou Pavlínu. Věděl sice, že nemůže ji za manželku získati, neboť zdálo se nemožným zhojení její nebezpečné nemoci.
Vzmužil se, spořádal své věci a rozhlédnuv se naposledy z Tomášského návrší po horách Krkonošských, utkvěl zrak jeho na všech mu milých místech a poslední na mlýn makovský, v němž poklad jeho snad dokonával a s nímž se rozloučiti nemohl, vyloudil z jeho oka proud vřelých slzí. I poklekl u borovice ku kříži Spasitelovu a horoucně se modlil za milenou duši, kterou na vždy opouštěl. Rychle se pak odvrátil a spěchal z krajiny, kde tolik krásných a také trapných dob byl žil.
V brzku pozdravil náš lesní krásnou Šumavu. Vše jej vítalo a chtělo chmury jeho zaplašiti. Praví sice přísloví: „Sejde z očí, sejde z mysli“, avšak u Šperlinga se neosvědčovalo. On nezapomněl a myšlenky jeho byly stále u Pavlíny. Srdce nepřestalo krváceti, spánek mu byl cizím a ať nalézal se v lese nebo v myslivně, stále před očima se mu vznášel obraz milené dívky.

-.-.-.-.-.-

Uplynulo od té doby předešlého vypravování asi šest roků, když ze strany západní ubíral se muž k Tomášskému návrší. Zevnějšek prozrazoval lovce. Slunce posledníkráte celovalo vrcholy hor a větérek lehounký pohyboval borovicí na návrší. Cestující dostoupiv vrchu a spatřiv borovici, upřel zraky své v tu stranu, kde mezi stromovím vyzírala myslivna – která mu před léty jemu samému byla milým útulkem. Proudem slzí zalily se mu oči a bolný vzdech vyvinul se mu ze srdce jeho. Z rozjímání svého o nedaleké minulosti vytržen byl pozdravem stařeny, kteráž se zatím byla k borovici přiblížila, u ní poklekla a hořce plakala. Po chvíli, utišivši se, vroucně se modlila.
K otázce cizincově, proč tak truchlí, odpověděla stařena:
„Ach, jest to, milý pane, smutná historie, která není sto vysušiti slzy zraků mých. Vychovala jsem roztomilé dítko, dcerušku, jejíž jméno bylo Pavlínka. Ona byla andělem na zemi a naše radost nezměrná. I přišel do naší dědiny, tam do té myslivny, za lesního mladík, člověk bohaprázdný – on svedl naše dítě k tomu, že jej náruživě milovala a od něho živou mocí upustiti nechtěla. Ó Bože! Nemohu bez hrůzy na to vzpomenouti. Všecko naše přemlouvání, hrozby i prosby byly marnými. Pavlína ve své lásce setrvala. Láska její byla hluboká, neboť než jsme se nadáli, počala dcera naše chřadnouti a vadnouti a žádným lékem nebylo jí možné zachrániti. Lesní v tu dobu z naší krajiny odešel a více nebylo o něm ani slechu. Pavlínin stav se zhoršil a prosila nás před svou smrtí, abychom ji dovedli na Tomášské návrší, aby ještě jednou pookřála pohledem na horskou krajinu a rozloučiti se mohla se svým milým domovem.
Bylo to právě v den svaté Magdaleny, když jsme prosbě její vyhověli. Sotva dosáhla cíle svého, obrátila očí svých k myslivně – zrak její se zakalil, počala se chvěti a klesala – smysly ji opouštěly a ona zde pod touto borovicí – ach- vypustila něžnou duši svou!“
Stařena vypukla v usedavý pláč. I cizinec hořce slzel, nemoha slova promluviti. Znalť konečně, povědomý nám lesník, za tu krátkou dobu let valně změněný a sestaralý, osud a konec své horoucí lásky. Nemohl déle dlíti na místě smutku, jenž mu srdce urýval a ona stařena hlasitě vzlykající a objímající borovici památnou, opustil neznámý návrší a ubíral se k paseckému hrobníkovi, kamž za soumraku dorazil. Vysloviv žádost svou hrobníkovi, odebrali se oba skrovnými vraty hřbitovními na místo věčného odpočinku po strastiplné pouti života. Hrobník neznámého dovedl ku hrobu, nad nímž se vypínal kříž se skromným jednoduchým nápisem: „Pavlína z makovského mlýna“. Cizinec vtisknuv za odměnu hrobníkovi dvé stříbrňáků do ruky, kývnul mu, aby jej nechal o samotě. Hrobník podivením hlavou kývaje, odešel. Neznámý muž poklekl k rovu a vrhnuv se tváří v porosenou trávu a kvítí pomněnkového, nímž rov ozdoben byl, pohroužil se ve vroucí nekonečnou modlitbu.
Černý závoj noci zahalil obraz smuteční.

-.-.-.-.-.-

Druhého dne z rána nalezli cizince jako mrtvolu na rově Pavlínině. – Žalem mu puklo láskyplné srdce.
Dřevař Kazdík, ubíraje se se svým soudruhem Daňkem z rána do práce, poznal v cizinci bývalého paseckého lesníka Šperlinga.
„Tedy přece vyplnila se slova cikánčina: „Pavlína se utrápila, brzo na to shořel mlýn a mlynář, chtěje svou drahocennou křížovou cestu a své stříbrňáky zachránit, bídně uhořel a i nešťastný lesník splatil to svým mladým životem!
Podivné jsou cesty Páně!“, pravil Kazdík a za zvuku umíráčku pomodliv se se soudruhem Daňkem Otčenáš za pokoj duše lesního, ubírali se do temného hvozdu.
Takový jest původ obřadu, jímž bodří horalé ověnčením borovice a sochy Spasitelovy v den sv. Magdaleny světí památku nešťastných milenců.