— 45 km —
TRASA: Sklenařice – Čermákovy Rovně (2km) – Rejdice (4km) – Příchovice, odb. na Štěpánku (7,5km) – Příchovice, motorest Beseda (9km) – Horní Polubný, kostel (11,5km) – „Mejto“ (14km) – Harrachov (17km) – a zpět.
Tato trasa je sjízdná i pro silniční kolo a řekl bych, že je středně obtížná.
Z křižovatky před Mexikem se vydáme vzhůru do mírného kopce směrem na Příchovice. Připravme se na cca 6 km šlapání do pedálů, ale ne nějak zvlášť náročného. Hned v prvním kilometru míjíme samotu „Amerika“, je to nyní již opravovaný domek po pravé straně. Asi po kilometru cesty do kopce se terén narovná, což znamená, že jsme se ocitli na Čermákových Rovních, součásti Sklenařic. Mineme odbočku do Pasek nad Jizerou a jízdu na rovince využijeme k pohledu na Kotel a Lysou horu a pod nimi na Rokytnici nad Jizerou.
Kotel a Lysá hora z Čermákových rovní
Když se dostatečně nabažíme tohoto krásného pohledu, pokračujeme dále po silnici již zase do mírného kopce. Když vyjedem z lesa a máme štěstí na počasí, můžeme se zase hezky rozhlídnout po okolí. Ale to už budeme mít v nohách 4,5 km, a octneme se již v obci zvané Rejdice. Hned na jejím začátku míjíme hostinec Espero, na konci zase penzion Agros. Rejdice nám poskytují pohled na opačnou stranu, než tomu bylo na Rovních. A tak se můžeme kochat pohledy na Jizerské hory, konkrétněji třeba na Tanvald a jeho Špičák, rozhlednu Černá Studnice a nebo třeba i Ještěd. U penzionu Agros přijde již asi tolik očekáváné narovnání terénu, po 5,2 kilometrech určitě zasloužené a až do Příchovic se již dostaneme jen s nepatrným úsilím. Rovina si asi po kilometru dá říct a změní se v klesání, které je dlouhé několik kilometrů. Do Příchovic můžeme tedy přijet již ve značné rychlosti, ale možná by to byla škoda, protože již před nimi se můžeme opět rozhlédnout do jizerskohorské krajiny, nyní je však obzor mnohem širší. Když mineme odbočku na rozhlednu Štěpánka, na kterou to je odsud necelý kilometr, sledujeme hlavně téměř na obzoru údolní nádrž Souš a v dálce za ní třetí nejvyšší vrchol Jizerských hor, Jizeru (1122 m.n.m.), s jejími typickými skalními útvary na vrcholku. Stále padáme do údolí, až k motorestu Beseda, kde máme možnost pokračovat nejkratší cestou do Harrachova po státní silnici vedoucí na hranice, ale my volíme raději menší okliku přes Horní Polubný, kde je daleko menší provoz a hezčí projížďka. Tedy za motorestem zahneme doprava, jedeme asi 100 metrů a pak odbočujeme doleva. Již po rovině a pak z kopce se dostaneme do Polubného, cestou sledujeme po pravé straně nikdy nepoužitá opevnění proti ve třicátých letech se rozpínajícímu Německu. V Polubném u kostela odbočíme vpravo a poměrně strmým klesáním projíždíme tuhle poklidnou vesničku. Pozor na železničním přejezdu. Je to nečekané, ale z ničeho nic přejíždíme koleje vyhlášené ozubnicové dráhy z Tanvaldu do Harrachova. Nečekané proto, že když jsme křížili tuto trasu před chvílí, nevěděli jsme o tom, byla hluboko pod námi. A tak projíždíme kolem železniční stanice Kořenov, kde je terén přechodně trošku rovnější, pak pokračujeme opět poměrně prudce dolů až se dostaneme k Jizeře a konci Polubného. Vrátíme se bohužel na onu rušnou silnici, odbočíme doleva na most přes Jizeru. Doporučuju se podívat z něj dolů, pokud tedy netrpíte závratěmi. Jedeme přes „Mejto“, kde se dá odbočit na Jablonec nad Jizerou. My však využijem rychlosti a pokračujeme rovně do Harrachova. A cesta do mírného kopce nám bude jistě hezky ubíhat, když se zaposloucháme do místní říčky Mumlavy. Ani to nezabolí a budeme mít za sebou dnes celkem 17 km a tím budeme s největší pravděpodobností na začátku horského střediska Harrachov. Pokud je libo, odbočíme do Anenského údolí, což je spíše pro horská kola, ale rozhodně příjemné po těch několika kilometrech rušného provozu. A nebo zatneme zuby a jedeme stále po hlavní směrem na hranice, mineme odbočku do města a doprava odbočíme, až když nás budou ukazatele svádět na záchytné parkoviště. Dáme si říct, protože potom přijedeme do Harrachova pěkně samospádem. Odbočení k Mumlavským vodopádům, které cestou míjíme je popsáno v jiném výletu . My tedy pokračujeme do města, které bývá poměrně hodně rušné, jehož dominantou jsou určitě skokanské můstky, v čele s Mamutím, na kterém se pořádají lety na lyžích, protože skoky se už asi dosažené vzdálenosti kolem 200 metrů, nedají označit. Až k můstkům se dá dobře dojet, což doporučuju.
V těchto chvílích máme již najeto okolo 20 km a můžeme pomýšlet na návrat. Ale protože nás čekají poměrně náročná stoupání, nebudeme nikam pospíchat a určitě se v Harrachově posilníme na náročnou zpáteční cestu. Navíc se zde na každém kroku dá koupit nějaký krásný pohled, který určitě udělá někomu radost, tak této možnosti také využijeme. No a když už si myslíme, že jsme fyzicky a psychicky připraveni na návrat, nasedneme opět na naše kola a opustíme Harrachov. Až na Mejto to máme z kopce, ale pak to stojí za to. Doporučuju jet zpátky stejnou trasou, jako jsme jeli sem. Sice si pošlapeme, ale do Sklenařic přijedeme již odpočatí a budeme moct všem tvrdit, jak v pohodě jsme těch cca 45 km překonali. Pokud bysme zvolili cestu „Pojizerkou“, což znamená odbočit „Na Mejtě“ doleva, budeme až do Jablonečka cestovat doprovázeni mnohdy i kolonami aut, poznáme sice krásné údolí Jizery, ale výlet pak zakončíme nepříjemným 4,5 km dlouhým stoupáním do Sklenařic a to se na nás určitě hezky podepíše.
Rozvodněná Jizera v Jablonečku
I když celkově méně náročná je varianta přes Jabloneček, doporučuju spíš tu cestu přes Polubný, zejména kvůli méně rušnému prostředí. Pokud ale zvolíme cestu přes Jablonec nad Jizerou, nezapomeneme zde na náměstí odbočit doprava a pak pokračovat přes Jizeru, která zde bývá, jak vidno, někdy i docela bouřlivá.
Celkově bych tuto trasu hodnotil jako mírně náročnou, pokud se pojme hodně výletově a zvolí se odpovídající tempo, tak lze opravdu zvládnout i nesportovcem, pokud je na to dostatek času.