— ?? km —

TRASA: Sklenařice – Čermákovy Rovně (2km) – Rejdice (4km) – Příchovice, odb. na Štěpánku (7,5km) – Příchovice, motorest Beseda (9km) – Horní Polubný, kostel (11,5km) – odb. Souš (13,5km) – Desná, odb. Tanvald a Kořenov (15,2km) – Desná, odb. Albrechtice v Jiz. horách (17,6km) – Albrechtice v Jizerských horách, odb. na Špičák (20km) – Albrechtice, odb. na Mariánskou Horu (20,7km) – Mariánská Hora, odb. na Mariánskohorské boudy (22km) – Penzion Alpin (23,3km) – Antonínov (25,5km) – Josefův Důl, vlakové nádraží (27km) – Josefův Důl, kostel (27,5km) – Hrabětice, kiosek (31,8km) – vodní nádrž Josefův Důl, budovy (34km) – Kristiánov () – Rozmezí () – Na Čihadle () – zimní kiosek () – křižovatka Kasárenská silnice, Soušská silnice () – vodní nádrž Souš () – odb. Souš () a zpět po známé trase do Sklenařic k Mexiku ().

Horská trasa s opakovaným nabíráním a ztrácením nadmořské výšky – náročná trasa

Z křižovatky před Mexikem se vydáme vzhůru do mírného kopce směrem na Příchovice. Připravme se na cca 6 km šlapání do pedálů, ale ne nějak zvlášť náročného. Hned v prvním kilometru míjíme samotu „Amerika“, je to nyní již opravovaný domek po pravé straně. Asi po kilometru cesty do kopce se terén narovná, což znamená, že jsme se ocitli na Čermákových Rovních, součásti Sklenařic. Mineme odbočku do Pasek nad Jizerou a jízdu na rovince využijeme k pohledu na Kotel a Lysou horu a pod nimi na Rokytnici nad Jizerou. Když se dostatečně nabažíme tohoto krásného pohledu, pokračujeme dále po silnici již zase do mírného kopce.
Když vyjedem z lesa a máme štěstí na počasí, můžeme se zase hezky rozhlídnout po okolí. Ale to už budeme mít v nohách 4,5 km, a octneme se již v obci zvané Rejdice. Hned na jejím začátku míjíme hostinec Espero, na konci zase penzion Agros. Rejdice nám poskytují pohled na opačnou stranu, než tomu bylo na Rovních. A tak se můžeme kochat pohledy na Jizerské hory, konkrétněji třeba na Tanvald a jeho Špičák, rozhlednu Černá Studnice a nebo třeba i Ještěd. U penzionu Agros přijde již asi tolik očekáváné narovnání terénu, po 5,2 kilometrech určitě zasloužené a až do Příchovic se již dostaneme jen s nepatrným úsilím. Rovina si asi po kilometru dá říct a změní se v klesání, které je dlouhé několik kilometrů. Do Příchovic můžeme tedy přijet již ve značné rychlosti, ale možná by to byla škoda, protože již před nimi se můžeme opět rozhlédnout do jizerskohorské krajiny, nyní je však obzor mnohem širší. Když mineme odbočku na rozhlednu Štěpánka, na kterou to je odsud necelý kilometr, sledujeme hlavně téměř na obzoru údolní nádrž Souš a v dálce za ní třetí nejvyšší vrchol Jizerských hor Jizeru (1122 m.n.m.), s jejími typickými skalními útvary na vrcholku. Stále padáme do údolí, až k motorestu Beseda. Za motorestem zahneme doprava, jedeme asi 100 metrů a pak odbočujeme doleva. Již po rovině a pak z kopce se dostaneme do Polubného, cestou sledujeme po pravé straně nikdy nepoužitá opevnění proti ve třicátých letech se rozpínajícímu Německu. V Polubném u kostela odbočíme vlevo, po dvou stech metrech míjíme odbočku na Bílou vydru, kam se podíváme zase jindy, a směřujeme z kopce dolů, kde opět bez povšimnutí míjíme odbočku k Nýčovým domkům a nebo odbočku k vodní nádrži Souš. Tímto nevšímavým způsobem se dostaneme až na křižovatku v Desné, která nám umožňuje se vrátit zpátky k motorestu Beseda, ale my máme namířeno jinam, tedy odbočujeme vpravo a vychutnáváme poněkud silnější provoz na této rušné komunikaci a hlavně příjemné klesání, které ukončíme, když odbočíme vpravo na Albrechtice. To jsme již minuli továrnu na korálky Ornelu, divizi Desenské sklárny. Stoupání do Albrechtic nám jistě zpříjemní železniční přejezd a nebo po chvíli i možnost krásného rozhledu na zdejší kraj, protože stoupání je zde opravdu strmé. Ale nebojíme se vlka nic a po necelých 2,5 kilometrech jsme v Albrechticích, dokonce před odbočkou na Špičák. Na ten Špičák už by to zase nebyla až taková hrůza, ale my raději necháme nohám odpočinout a několik metrů klesáme Albrechticemi. Neodpočíváme však dlouho a jakmile uvidíme odbočku vpravo na Mariánskou Horu, neváháme a dáváme znamení o změně směru jízdy. Stoupáme, naštěstí však ne zdaleka až na Mariánskou horu, ale jen do místa zvaného Mariánská hora, osadě někdejších brusičů. Však nám to stačí a nemusíme se moc přemlouvat, abysme po 1,5 kilometru stoupání nevydali směrem na Mariánskohorské boudy, ale pokračovali nejdříve po vrstevnici a potom i z kopce do Antonínova. Nezapomeneme se však třeba u penzionu Alpin rozhlédnout po okolí, protože odsud je opravdu tanvaldský Špičák s rozhlednou jako na dlani, o údolí pod ním ani nemluvím. Až sem to zatím bylo 23,3 kilometru. Další dva máme v nohách velmi lehce, protože až do Antonínova to je pěkně z kopečka.
Ale Antonínov, to je vlastně už „předměstí“ Josefova Dolu a my jsme tam po rovné silničce opravdu za chviličku. V této obci se starou sklářskou tradicí nejdříve míjíme pilu, pak přejedeme železniční přejezd a za ním odbočíme doprava. Jsme vlastně na vlakovém nádraží a odtud pak je to jen půl kilometru k dominantní památce obce k jednolodnímu pseudogotickému kostelu Proměnění Páně z let 1862-65. Ty léta jsou na něm pěkně znát … 🙂 Abych nezapomněl, ta řeka, co se tu kolem vyskytuje, je Kamenice a je napájena z Josefodolské přehrady, kam vlastně směřujeme. Pokračujeme tedy Josefovým Dolem jakoby směrem na Bedřichov. To znamená, že po shlédnutí kostela, pokračujeme stále rovně až pak odbočíme přes Kamenici a vydáme se asi na tříkilometrové stoupání, které nám určitě vezme hodně sil a ještě rádi nahoře v Hraběticích u stánku využijeme možnosti občerstvení. Však už máme za sebou 32 kilometrů. Cestou nahoru projedeme osadou zvanou Karlov, kde zásadně neodbočujeme vlevo. U stánku nahoře v Hraběticích můžeme v klidu popřemýšlet, jestli nezměníme úmysly a nepodíváme se na blízké hledny Královka (směr Bedřichov) a nebo Slovanka (směr Janov nad Nisou). Dokonce když se zamyslíme ještě víc, zjistíme, že by v dosahu byly ještě rozhledny Bramberk a vlastně i Černá Studnice, což by v nás s přihlédnutím na míjení rozhleden Štěpánka a Špičák mohlo vyvolat dojem, že máme nápad na další skvělou cyklistickou trasu, která by si vzala za cíl nemíjet tyto rozhledny, ale naopak, navštívit je a rozhlédnout se po krajině poněkud s nadhledem. Necháme tento nápad uležet a vydáváme se k vodě. To jest u kiosku odbočíme vpravo, po 100 metrech zase vpravo a pak už jen rovně za nosem. Ale pozor, abysme si ho po zvlněné chvilce ve strmém klesání k přehradě nerozbili … A jsme tu, u největší údolní nádrže Jizerských hor, obklopené Kamenickými lesy, které zde dotvářejí opravdu romantickou scenérii a nedivíme se pak, že je zdejší nádrž někdy přirovnávána ke kanadským jezerům. Tato přehrada byla vybudována v letech 1976-82, dvě sypané 44 metry vysoké hráze zadržují 23 miliónů krychlových metrů vody, které by jistě vykonaly své, kdyby se měly prohnat Josefodolským údolím, kam je odsud dobrý výhled. Odběrná věž uprostřed vody je propojena podzemní štolou s úpravnou vody v Bedřichově. Tato štola je místy až 130 metrů pod zemí a proudí jí voda určená pro pití na Liberecku, z čehož plyne, že koupat se zřejmě nebudeme.
Projedeme po vrcholu hráze a na jejím konci se napojíme na žlutou turistickou trasu, která vede jednak zpátky dolů do Josefova Dolu a „druhak“ do Kristiánova. Jedeme stále po žluté, nenecháme se svést cestou směřující kolem přehrady a zabočíme tedy do lesa, kde budeme muset žlutou barvu opustit, abychom lépe to v sedle zvládli a nemuseli jsme kolo tlačit. Ten „bezbarvý“ kus cesty v pohodě zvládneme a hned jak přijedeme na cestu značenou modře, dáme se doprava a stoupáme až do Kristiánova, odlehlé osady, která je slavným sklářským místem. Kristiánov se stal koncem 18. a v polovině 19.století světem sám pro sebe, byl zde vysvěcen hřbitov, žil zde i katolický duchovní, v roce 1846 dostaly kristiánovské děti školu, … Žily zde celé generace sklářských dělníků, ale i sklářská sláva Kristiánova jednou skončila, protože zde docházelo dříví, začala se prosazovat technologie vytápění pecí plynem a na škodu byla i velká odlehlost této osady. Roku 1882 zde byla zastavena sklářská výroba a úplnou zkázu Kristiánovu přinesl roku 1887 požár, který zničil huť, školu i chalupy sklářů. Dodnes tu zbyla jen myslivna z roku 1866 a bývalá sklářská hospoda, známá pod jménem Liščí bouda, kde je expozice sklářství a přírody Jizerských hor s modelem starého Kristiánova.
Když si patřičně zavzpomínáme na staré sklářské časy, nadejde čas výstupu na vrcholky Jizerských hor a my tedy pokračujeme stále po modré turistické značce, Kristiánovské cestě a to pořádně do kopce. Dostaneme se až na známou křižovatku turistických cest Rozmezí, což je nejvyšší místo Kristiánovské silnice a určitě nás zahřeje u srdce, že naše nadmořská výška je témeř 1000 m.n.m. Pokračujeme stále po modré a kocháme se rozhledy na okolní „tisícovky“ jako jsou Černá hora, Sněžné věžičky a nebo třetí nejvyšší vrchol Jizerských hor Jizera (1122 m.n.m.), ke které v podstatě směřujeme. A to tak, že se blízko místa, kde se říká na Čihadle, napojíme na Štolpišskou silnici a jedeme směrem na Smědavu, tedy doprava. Doleva by to bylo právě na Čihadla, nejznámějšímu vrchovišti Jizerských hor s vyhlídkovou věží a a s největším počtem rašelinných ok. Dostaneme se až k zimnímu kiosku, který funguje i v létě a zřejmě se i občerstvíme po náročném výstupu. Kamenitý vrchol Jizery je již na dosah, ale protože na kole se dá nahoru dostat jen těžko a my máme svoje za sebou, volíme nejkratší cestu domů. Vyrazíme tedy po Kasárenské silnici, což je odbočení doprava ze Štolpišské silnice. Vychutnáváme cestu po vrstevnici a pak z kopce. Dojedeme až na Soušskou silnici, kde odbočíme zase doprava a klesáme vlastně až k vodní nádrži na Černé Desné – Souši. Je to divné, ale klesáme také k jednomu z vrcholů dnešní cesty. Musí se to vidět, popisuje se to těžko. V této lokalitě se zdržujeme vylučování čehokoliv, nechceme přece otrávit lidi v Jablonci nad Nisou, kam se odsud dodává pitná voda a tedy bohužel opět musíme zapomenout i na koupání. Taky by nás pak mohl někdo pěkně zkoupat. 🙂 Opustíme rovinu kolem přehrady, která byla vybudována v letech 1912-15. Její zlobivější sestra zbudovaná ve stejných letech také jako sypaná hráz na sousední Bílé Desné se roku 1916 protrhla. Postupně ztrácíme nadmořskou výšku až k odbočce na Desnou a Horní Polubný, kde to už důvěrně známe a víme, že cesta domů povede bohužel doleva do kopce. Ale na tento kopec a pak ještě na stoupání do Příchovic jsme si přece jen ušetřili zbytek sil a tak si zbylých 13,5 kilometrů opravdu vychutnáme, přes to, nebo právě proto, že dnes tu jedeme již podruhé.