— ?? km —

TRASA: Sklenařice – Čermákovy Rovně (2km) – Rejdice (4km) – Příchovice, odb. na Štěpánku (7,5km) – Příchovice, motorest Beseda (9km) – Horní Polubný, kostel (11,5km) – odb. Souš (13,5km) – Souš, přehrada () – odb. k Protržené přehradě () – odb. na Kasárenskou silnici () – Smědava () Předěl () – odb. na Nebeský žebřík () – Tišina () Smrk () – Tišina () – Předěl () – kámen Houba () – Pod Jelení strání () – Jizerka, skoro u Hnojového domu () – Jizerka, parkoviště u penzionu Pod Bukovcem () – Václavíkova Studánka () – Horní Polubný, kostel () – a zpět po známé trase. ()

Velice náročná trasa, zejména stoupání na Smrk je vysilující

Z křižovatky před Mexikem se vydáme vzhůru do mírného kopce směrem na Příchovice. Připravme se na cca 6 km šlapání do pedálů, ale ne nějak zvlášť náročného. Hned v prvním kilometru míjíme samotu „Amerika“, je to nyní již opravovaný domek po pravé straně. Asi po kilometru cesty do kopce se terén narovná, což znamená, že jsme se ocitli na Čermákových Rovních, součásti Sklenařic. Mineme odbočku do Pasek nad Jizerou a jízdu na rovince využijeme k pohledu na Kotel a Lysou horu a pod nimi na Rokytnici nad Jizerou. Když se dostatečně nabažíme tohoto krásného pohledu, pokračujeme dále po silnici již zase do mírného kopce.
Když vyjedem z lesa a máme štěstí na počasí, můžeme se zase hezky rozhlídnout po okolí. Ale to už budeme mít v nohách 4,5 km, a octneme se již v obci zvané Rejdice. Hned na jejím začátku míjíme hostinec Espero, na konci zase penzion Agros. Rejdice nám poskytují pohled na opačnou stranu, než tomu bylo na Rovních. A tak se můžeme kochat pohledy na Jizerské hory, konkrétněji třeba na Tanvald a jeho Špičák, rozhlednu Černá Studnice a nebo třeba i Ještěd. U penzionu Agros přijde již asi tolik očekáváné narovnání terénu, po 5,2 kilometrech určitě zasloužené a až do Příchovic se již dostaneme jen s nepatrným úsilím. Rovina si asi po kilometru dá říct a změní se v klesání, které je dlouhé několik kilometrů. Do Příchovic můžeme tedy přijet již ve značné rychlosti, ale možná by to byla škoda, protože již před nimi se můžeme opět rozhlédnout do jizerskohorské krajiny, nyní je však obzor mnohem širší. Když mineme odbočku na rozhlednu Štěpánka, na kterou to je odsud necelý kilometr, sledujeme hlavně téměř na obzoru údolní nádrž Souš a v dálce za ní třetí nejvyšší vrchol Jizerských hor Jizeru (1122 m.n.m.), s jejími typickými skalními útvary na vrcholku. Stále padáme do údolí, až k motorestu Beseda. Za motorestem zahneme doprava, jedeme asi 100 metrů a pak odbočujeme doleva. Již po rovině a pak z kopce se dostaneme do Polubného, cestou sledujeme po pravé straně nikdy nepoužitá opevnění proti ve třicátých letech se rozpínajícímu Německu. V Polubném u kostela odbočíme vlevo, po dvou stech metrech míjíme odbočku doprava na Bílou Vydru. Později stejně nevšímavě neodbočíme na polosamotu Nýčovy domky, jedeme přeci za králem … Doprava odbočujeme až tehdy, když vidíme prudký kopec nahoru, který směřuje k vodní nádrži Souš. Připravíme se na opravdu prudké stoupáníčko stoupání, kde jinde taky hledat vodu, než na kopci, že? 🙂 Ale nebojíme se toho příliš, již za několik okamžiků budeme zato moct sledovat krásné výhledy na Příchovicko, jeho kostel a rozhlednu Štěpánka. Už to stojí za to a to ještě tušíme, že jsme za chvíli u krásné vodní plochy, přehrady Souš, která vznikla v letech 1912-15 přehrazením Černé Desné. Ve stejné době a stejnou metodou (sypaná hráz) byla postavena i přehrada na Bílé Desné, která se v roce 1916 protrhla a tak se nebylo čemu divit, když byla po téhle tragické události vypuštěna i Soušská přehrada a naplněna byla znovu až po důkladné revizi v letech 1925-27. Hráz dosahuje 21 metrů nad terénem, dlouhá je 364 metrů a zaplavuje plochu 364 hektary. Až do roku 1974 byla využívána pro rekreaci, pak byla asanována a přebudována na rezervoár pitné vody. Takže koupání nebude. Jedeme po krásné silničce kolem této čisté vodní plochy a posledním stavením, které po pravé straně míjíme, je penzion Darre. Darre je vlastně původní německá verze nynejšího českého překladu Souš. Před tímto penzionem se nám může lehce stát, že narazíme na závoru a nebudeme moct pokračovat dále. S největší pravděpodobností se nám to nestane mezi 1.5. a 15.10., kde je Soušská silnice v provozu. Po zbytek roku je uzavřena a pokud je na ní sníh, jako to třeba dokládá snímek z 26.února 2002, není opravdu moc rozumné pokračovat někam dále.
My však určitě do těchto míst vyrážíme až když léto jasně vítězí a můžeme tedy směle dál, až se octneme mimo dohled přehrady a dojedeme na rozcestí se žlutou turistickou značkou, odoláme jejím svodům a pokračujeme stále rovně do mírného kopce, který se pak v serpentýnách mění na kopec až neslušného stoupání, ale při pohledu vlevo na opravdu zelenou stráň Zeleného vrchu se nám šlape i do tohoto kopce dobře. Však jsme za chvíli nahoře, na křižovatce s Kasárenskou silnicí. Neodbočíme však kupodivu vlevo, ale jedeme stále rovně, až jsme najednou rychlým klesáním dovedeni na Smědavu, což je velká chata s občerstvením. Bývá zde poměrně rušno a není se čemu divit, odsud je to do Jizerských hor všude blízko, dá se zde parkovat s autem a navíc jsme už ve slušné nadmořské výšce.
Kdybysme nazajížděli ke Smědavě, zahnuli bysme ještě před parkovištěm doprava a vydali se do světa za závorou. Sledujeme červenou turistickou trasu, na první křižovatce zahýbáme doleva, po chvilce zase doleva, zkrátka si to po červené pěkně z vesela uháníme na Předěl. Toto nevýrazné sedlo mezi Plochým a Klínovým vrchem je tak nazváno podle předělu mezi Baltským a Severním mořem. Můžeme si zde modře zajet na Paličník a rozhlédnout se na Frýdlantsko, ale my raději šetříme síly a jedeme stále po červené. Cestou k Nebeskému žebříku nejdříve klesáme, pak zase stoupáme, ale nic zvlášť vysilujícího. Když jsme Na Písčinách, uvědomíme si, jak blízko to je k pramenu Jizery a také třeba do Polska. Pak už teda vystoupáme k Nebeskému žebříku, kde máme možnost volby. Buď vezmeme kolo na ramena a po tomto žebříku ho vyneseme až pod vrchol Smrku a nebo pojedeme po zelené až na Tišinu a odsud na Smrk poctivě vyšlapeme v sedle. První varianta je až na vrchol dlouhá asi kilometr, druhá je asi 7x delší. Sám jsem absolvoval obě a nedokážu říct, která je lehčí. Dejme tomu, že ta objížděcí. Ale když o těch variantách přemýšlíme, nesmíme zapomenout na to úchvatné panoráma téměř celých Jizerských hor. Přímo před nám se tyčí vrcholy jako Jizera a Smědavská hora, vlevo osamocený Zelený kámen a za ním Český vrch s Pytláckými kameny, ještě více vlevo ploché údolí Jizery s Velkou Jizerskou loukou, vpravo pak dominuje Hejnický hřeben s Frýdlantským cimbuřím, Ořešníkem, Holubníkem a Poledníkem. Možná jen kvůli ještě lepšímu rozhledu by bylo záhodno přeci jen zvolit ten žebřík … Ne, jedeme po zelené až na Tišinu, což je z kopce. Z Tišiny nás pak čeká vysilující stoupání po lesní hlínou pokryté cestě a protože zde zrovna není zalesněno, pak se můžeme za jasného dne těšit z poměrně vydatné podpory slunečních paprsků … Ale co bysme neudělali pro ten pocit, že v sedle vyjedeme až na krále Jizerských hor, na jejich druhou nejvyšší horu, na nejvyšší v jejich české části, na vrchol v nadmořské výšce 1124 metrů nad mořem. Škoda, že Polská Wysoka Kopa je o dva metry vyšší … Málem bych zapomněl, že na Tišině tedy odbočujeme doprava na červenou turistickou trasu a na rozcestí Pod Smrkem pak odbočíme na poslední půlkilometr na modrou. Ten poslední půlkilometr je po hodně špatně cestě, ale přeci to pár metrů pod vrcholem nevzdáme … Zvláštní je, že na Smrku není nic zvláštního. Nikde nic. Jen lavička, kde bývá pamětní sešit, kam se samozřejmě zapíšeme, když už jsme tady. A co tu ještě bývá jsou velká hejna ovádu vpravdě hovězích, která krouží kolem našich zpocených těl a hledají okamžik, kdy se budou moct svýmy ochmýřeným sosáčky zabořit do našich žil a nasát si krásně ohřáté čerstvé lidské krve. Může se stát, že budeme mít problém se do zápisníku napsat, aniž bychom o nějaký ten mililitr přišli … Ale i to je součástí dnešního výletu. Na vrcholu Smrku, ale nebývalo a doufejme, že zase nebude, tak mrtvo. Stávala tu a už zase stojí rozhledna. Dříve tu bylo i několik chat, které se postupně rozpadaly a zase stavěly.
Novou rozhlednu na Smrku vystavěl Spolek přátel pro výstavbu nové rozhledny z Nového Města pod Smrkem, nyní tu máme rozhlednu s otevřenou věží, točitým schodištěm a v přízemí s kioskem. Maketu rozhledny je možné vidět ve výloze jednoho z domů na novoměstském náměstí.
Z vrcholu Smrku se pak zcela nabaženi vracíme stejnou cestou, jako jsme sem přijeli. Tedy až na Předěl jedeme po stejné trase. Na Předělu zjišťujeme, že máme ještě chuť něco nového vidět a tak nejedeme dál po červené, ale odbočujeme doleva na zelenou a pálíme si to podél Zeleného kamenu (933 m.n.m.) vpravo až ke křižovatce Zelený kámen, kde tu zelenou smršť opustíme a zahneme doleva na neznačenou silničku, která je místy panelová. Až budeme mít po pravé straně kámen Houba, poznáme to. Po levé ruce je to všude kolem samé rašeliniště. Jedeme stále dál a dál a zase to je už do kopce. Vpravo pak vidíme Pytlácké kameny (975 m.n.m) a Jelení stráň (1018 m.n.m.), kam naštěstí nesměřujeme a tento hřeben projedeme v podstatně nižším místě. Na křižovatce s opět se objevivší zelenou turistickou trasou nazvané Pod Jelení strání jedeme tedy stále rovně až do královny Jizerských hor, osady Jizerka. Přijedeme na křižovatku ve tvaru písmene T. Doprava je to co by kamenem do Hnojového domu a pak dále zpět na Smědavu. My se dáme vlevo a projíždíme touto překrásnou horskou osadou v pozadí s Bukovcem, kopcem pro zdejší osadu tak charakteristickým.
Jizerka je nejvýše položená osada severních Čech, první písemné zmínky o ní jsou ze 16. století. Zlatý věk této osady byl však až ve století 19., kdy zde byla sklářská huť na výrobu tyčí a dutého skla a flakónů. Založení první huti připomíná dnes kamenná pyramida ve středu osady, stará huť je v rozvalinách, nová stojí dodnes, i když je od roku 1911 mimo provoz. V té době se začali ze sklářů stávat zase dřevaři a Jizerka postupně získávala i úlohu rekreační. Vedle zmiňované kamenné pyramidy pojedeme. Stojí u chaty Pyramida, odkud nás čeká prudké stoupání do horní části osady, na parkoviště u Penzionu pod Bukovcem. Není však moc dlouhé, dá se to. Z parkoviště pak dlouho stoupat nebudeme, čeká nás cesta lesem, pak hyblík s přejezdem přes potok blízko samoty zvané Na Kobyle. Ano to je ten domek vpravo vedle silnice. Pokračujeme dále, rozhlížíme se zejména vlevo na Harrachovské můstky, až dojedeme na samotu Václavíkova Studánka, kde v jedné z těch chalup po levé straně mají Bernardýna velkého jako medvěda, tak pozor, aby nás nesežral. Pokud se nám povede bezpečně projet, pokračujeme pěkně z kopce až do Horního Polubného ke kostelu, odkud bysme již cestu zpět do Sklenařic znát měli.