— ?? km —

TRASA: Sklenařice – Čermákovy Rovně (2km) – Rejdice (4km) – Příchovice, odb. na Štěpánku (7,5km) – Příchovice, motorest Beseda (9km) – Horní Polubný, kostel (11,5km) – odb. Bílá Vydra (11,7km) – Bílá Vydra () – Nýčovy domky () – vodní nádrž Souš () – odb. k Protržené přehradě () – Protržená přehrada () – Mariánskohorské boudy () – Josefův Důl, vlakové nádraží () – Albrechtice v Jizerských horách, křižovatka u pošty () – odb. na Jiřetín pod Bukovou () – Horní Tanvald, křižovatka () – Tanvald, křižovatka Kořenov, Plavy () – Český Šumburk () – Rejdice, křižovatka Příchovice, Zlatá Olešnice () – Zlatá Olešnice, restaurace V Údolí () – Sklenařice ().

Trasa na hezký nedělní odpoledne, poněkud aktivnější, než na gauči …

Z křižovatky před Mexikem se vydáme vzhůru do mírného kopce směrem na Příchovice. Připravme se na cca 6 km šlapání do pedálů, ale ne nějak zvlášť náročného. Hned v prvním kilometru míjíme samotu “Amerika”, je to nyní již opravovaný domek po pravé straně. Asi po kilometru cesty do kopce se terén narovná, což znamená, že jsme se ocitli na Čermákových Rovních, součásti Sklenařic. Mineme odbočku do Pasek nad Jizerou a jízdu na rovince využijeme k pohledu na Kotel a Lysou horu a pod nimi na Rokytnici nad Jizerou. Když se dostatečně nabažíme tohoto krásného pohledu, pokračujeme dále po silnici již zase do mírného kopce. Když vyjedem z lesa a máme štěstí na počasí, můžeme se zase hezky rozhlídnout po okolí.
Ale to už budeme mít v nohách 4,5 km, a octneme se již v obci zvané Rejdice. Hned na jejím začátku míjíme hostinec Espero, na konci zase penzion Agros. Rejdice nám poskytují pohled na opačnou stranu, než tomu bylo na Rovních. A tak se můžeme kochat pohledy na Jizerské hory, konkrétněji třeba na Tanvald a jeho Špičák, rozhlednu Černá Studnice a nebo třeba i Ještěd. U penzionu Agros přijde již asi tolik očekáváné narovnání terénu, po 5,2 kilometrech určitě zasloužené a až do Příchovic se již dostaneme jen s nepatrným úsilím. Rovina si asi po kilometru dá říct a změní se v klesání, které je dlouhé několik kilometrů. Do Příchovic můžeme tedy přijet již ve značné rychlosti, ale možná by to byla škoda, protože již před nimi se můžeme opět rozhlédnout do jizerskohorské krajiny, nyní je však obzor mnohem širší. Když mineme odbočku na rozhlednu Štěpánka, na kterou to je odsud necelý kilometr, sledujeme hlavně téměř na obzoru údolní nádrž Souš a v dálce za ní třetí nejvyšší vrchol Jizerských hor Jizeru (1122 m.n.m.), s jejími typickými skalními útvary na vrcholku. Stále padáme do údolí, až k motorestu Beseda. Za motorestem zahneme doprava, jedeme asi 100 metrů a pak odbočujeme doleva. Již po rovině a pak z kopce se dostaneme do Polubného, cestou sledujeme po pravé straně nikdy nepoužitá opevnění proti ve třicátých letech se rozpínajícímu Německu. V Polubném u kostela odbočíme vlevo, po dvou stech metrech odbočujeme doprava na Bílou Vydru, kde je chovná stanice Sibiřského husky a ???. Však se o tom budeme moc za chvíli přesvědčit. Když se přesvědčíme, pokračujeme lesem místy až po nesjízdné lesní cestě plné kamenů a pak i krátce stoupající až do osady Nýčovy domky s opravdu hezkými domky. 🙂 Když pomalu opouštíme tuto polosamotu, ohlídneme se zpět do krajiny a vidíme, jak daleko a krásný je příchovický kostel a nebo vlevo od něho rozhledna Štěpánka.Držíme se zelené turistické značky.
Když sjedeme kamenitou cestou až na silnici, jsme už jen kousek od Souše. Stačí zahnout doprava a po mírném klesání kousek vystoupat až k hrázi této přehrady. Vznikla v letech 1912-15 přehrazením Černé Desné. Ve stejné době a stejnou metodou (sypaná hráz) byla postavena i přehrada na Bílé Desné, která se v roce 1916 protrhla a tak se nebylo čemu divit, když byla po téhle tragické události vypuštěna i Soušská přehrada a naplněna byla znovu až po důkladné revizi v letech 1925-27. Hráz dosahuje 21 metrů nad terénem, dlouhá je 364 metrů a zaplavuje plochu 364 hektary. Až do roku 1974 byla využívána pro rekreaci, pak byla asanována a přebudována na rezervoár pitné vody. Takže koupání nebude. Jedeme po krásné silničce kolem této čisté vodní plochy a posledním stavením, které po pravé straně míjíme, je penzion Darre. Darre je vlastně původní německá verze nynejšího českého překladu Souš. Před tímto penzionem se nám může lehce stát, že narazíme na závoru a nebudeme moct pokračovat dále. S největší pravděpodobností se nám to nestane mezi 1.5. a 15.10., kde je Soušská silnice v provozu. Po zbytek roku je uzavřena a pokud je na ní sníh, jako to třeba dokládá snímek z 26.února 2002, není opravdu moc rozumné pokračovat někam dále.
My však určitě do těchto míst vyrážíme až když léto jasně vítězí a můžeme tedy směle dál, až se octneme mimo dohled přehrady a dojedeme na rozcestí se žlutou turistickou značkou, neodoláme jejím svodům, odbočujeme doleva na lesní cestu a za chvíli přejíždíme můstek přes hlavní zdroj vody pro Souš, Černou Desnou. Ano, vypadá to tam asi tak nějak. Držíme se žlutého značení a za chvilku jsme již v místech bývalé přehrady na Bílé Desné, která první vodu zadržela 1.června 1915 a poslední 18.září 1916. V ten den spatřili dva lesní dělníci, že z hráze vytéká proud vody. Hlídač, který okamžitě telefonoval do Dolního Polubného stavbyvedoucímu ing. Gebauerovi, dostal příkaz otevřít obě výpustě. Podařilo se otevřít první, pak už se nikdo neodvážil vlézt do tělesa hráze – voda hučela, otvor se před očima zvětšoval a vyletoval písek a kameny. To již byli varováni obyvatelé obce Desná, ležící několik kilometrů pod přehradou. Za 70 minut od objevení prvního průsaku vody se hráz s ohlušujícím rachotem definitivně protrhla a osmnáct metrů širokou průrvou se vyhrnul vodní živel. Valil se prudkým lesnatým údolím, vytrhával stromy i s kořeny. Panskou pilu s hájovnou smetl téměř beze stopy a tam našel i první oběť – dítě, které bylo samotné doma. Voda sebrala i pět tisíc plnometrů pilařského dříví, to jako beranidlo ničilo domy, stojící v cestě. Téměř půl hodiny trvalo šílené běsnění. Na třiatřicet domů a továten bylo zničeno úplně, dalších devětašedesát bylo těžce poškozeno. Zahynulo 62 lidí, další tři stovky zůstaly bez přístřeší. Osudný den připomíná vysoká šoupátková věž, která se nezřítila a dnes vypadá jako zbytek tajemného hradu. Přehradu spojuje se sousední Soušskou přehradou podzemní kanál (není přístupný!), zimoviště netopýrů. Roku 1981 byla do kanálu znovu svedena voda z toku Bílé Desné, aby zlepšovala vodní režim Soušské přehrady.
Naše další trasa se na chvíli odchýlí od žluté turistické značky. Před Protrženou přehradou zahneme doprava a jedeme chvíli proti proudu Bílé Desné, ale pak ji přejedeme a zase se vracíme po proudu, až se napojíme zpět na žlutou. Pokračujeme po ní až na samotu Mariánskohorské boudy. Právě máme nadmořskou výšku 843 m.n.m. Tuto výšku však pokračováním po žluté brzo ztratíme a octneme se v Josefově Dole. Ještě před tím se ale můžeme podívat na vodopády na říčce Jedlové, na které nás upozorní ukazatel. A ještě jedna poznámka. V dolní části zřejmě narazíme na závoru přes celou silničku, tak pozor, abysme nenarazili do ní. V Josefově Dole můžeme shlédnout zdejší památku jednolodní pseudogotický kostel Proměnění Páně z let 1862-65, ale on není zrovna udržovaný a proto na křižovatce se silnicí na Bedřichov a Tanvald, volíme druhé město a odbočujeme doleva. Jedeme kolem zdejšího vlakového nádraží a pak vlastně celou dobu podél Kamenice, což znamená, že mírně klesáme. Odbočku u pošty na Albrechtice v Jizerských horách ignorujeme, vede přece do kopce… Pokračujeme rovně, po levé straně pak vidíme zimní lyžařský areál Špičák, za chvíli pak po pravé straně vísku Jiřetín pod Bukovou s velkou fabrikou na dřevěné hračky nesoucí jméno TOFA. V poklidu pokračujeme až do Tanvaldu, kde abysme se vynuli velkého provozu, odbočujeme na první křižovatce doleva a projíždíme nehezkou sídlištní částí tohoto textilního městečka až se dostaneme dolů na hlavní tah Železný Brod – Harrachov. Bohužel ho musíme na chvilku použít, jedeme směrem na Harrachov, tedy doleva. Ale nepojedeme po této rušné komunikaci dlouho, hned jak nalezneme odbočku doprava na Český Šumburk, neváháma a pouštíme se do boje s kopcem. Bojujeme až do Rejdic, kde na křižovatce odbočíme doprava a za chvíli míjíme zdejší zimní středisko. Za ním pak ještě několikrát budeme muset šlápnout do pedálů, abysme se dostali na nejvyšší místo Zlaté Olešnice, kde se říká U Kapličky a ví se proč. 🙂 Pak jedeme stále rovně z kopce, sledujeme, jaký krásný výhled odsud je a jak ho za chvíli ztratíme. Na křižovatce “U Ducháčků” neodbočujeme a pokračujeme stále rovně až přijedeme do silnice na Plavy a Sklenařice, odbočíme ostře vlevo, tedy na Sklenařice, ale vřele doporučuji zastavit se v místní restauraci V Údolí, protože jestli někde v okolí dobře vařej, tak je to tady. Nemusíme přece nikam pospíchat, do Sklenařic to je už necelých pět kilometrů. Sice povětšinou do kopce, ale s plným žaludkem se to zvládnout dá. Když se tedy najíme, pokračujeme přes potok Zlatník, na kterém kdysi propukla “zlatá horečka” a pak dále po dlouhé rovince, na jejímž konci neodbočujeme na Stanový, ale jedeme stále rovně. Posledním stavením, které nás ve Zlaté Olešnici uvidí je zdejší kravín. Myslím, že rádi tento kout rychle opustíme … Jedeme stále lesem a do kopce, projíždíme i velkým pravotočivým kolenem, které se zove Královo. Odsud je to již jen kousek do Sklenařic a tak ten zbytek už vyšlapeme jedním dechem, pokud ještě nějaký máme.