Dle Josefa Votočka
Vodník sídlil v Jizeře a na letní pobyt se odstěhoval do Sklenařických „Luží“. Z dlouhé chvíle škádlíval staré občany, jdoucí z Rokytnice na trh nebo odvádějící utkalcované zboží.
Nalezený kožich na mostě přes Jizeru proměnil se v koši na zádech sklenařické hospodyně ve vodníka, který se nechal nésti až do „Luží“, kde vyskočil a zvolal: „Co Ti zůstalo, máš od cesty!“ Bez dechu přiběhla uděšená hospodyně domů. Celé tělo ji pálilo jako oheň. Uhodnete, co bylo ve starém kožichu? Blechy. Tak se kdysi stěhoval vodník na letní byt v „Luží“.
Jindy se zase vodník proměnil v pařez na břehu u cesty. Babka, aby si oddechla, když šla kolem, postavila koš plný vajec na pařez. Putiny a koše měla na ramenou. Pospíchala do Rokytnice. Pařez se pojednou ztratil, vejce se z koše vysypaly a babka se v nich vyválela. Achich, ouvej!
Podruhé zase máslař nesl v koši na prodej máslo. Aby žízeň ukojil, složil koš u stružky a napil se vody. Zatím mu vodník vyměnil máslo za jíl. V Rokytnici byl pak máslař potrestán, že šidí. Když se vracel a v „Lužicích“ si uřízl na děti metlu a dal si ji do koše, vodník mu ji proměnil zase naopak v máslo. Když chtěl potrestati děti, vyhazoval máslo na zem a hledal metlu, nastalo překvapení.
Občané chodívali často na trhy do Rokytnice. V „Lužích“ stával u cesty krámeček s pestrými pentličkami. Vodník každému vnucoval pentličky a kus cesty je doprovázel. Ceny peněz však neznal, i knoflíky jej mohl někdo ošiditi. Koupené pentličky byly ale stejně nepotřebné, neboť se proměnily v dlouhé ostré traviny, rostoucí v bahnech.
A jak se vodník odstěhoval? Jednoduše. Proměnil se v zabitého zajíce a počkal si na někoho, kdo si ho vzal do koše. Na mostě přes Jizeru obživl, vyskočil a ještě zvolal:“Heč, to jsem se poponesl!“ Od té doby žije ve vodních tůních Jizery.