— 65 km —

TRASA: Sklenařice – Čermákovy Rovně (2km) – Rejdice (4km) – Příchovice, odb. na Štěpánku (7,5km) – Příchovice, motorest Beseda (9km) – Horní Polubný, kostel (11,5km) – “Mejto” (14km) – Harrachov (17km) – Mumlavské vodopády – Krakonošova snídaně – Ručičky – Rokytnice nad Jizerou – Paseky nad Jizerou – Sklenařice

Vyloženě horská trasa a úroveň obtížnosti podle mě vysoká.

Z křižovatky před Mexikem se vydáme vzhůru do mírného kopce směrem na Příchovice. Připravme se na cca 6 km šlapání do pedálů, ale ne nějak zvlášť náročného. Hned v prvním kilometru míjíme samotu “Amerika”, je to nyní již opravovaný domek po pravé straně. Asi po kilometru cesty do kopce se terén narovná, což znamená, že jsme se ocitli na Čermákových Rovních, součásti Sklenařic. Mineme odbočku do Pasek nad Jizerou a jízdu na rovince využijeme k pohledu na Kotel a Lysou horu a pod nimi na Rokytnici nad Jizerou. Když se dostatečně nabažíme tohoto krásného pohledu, pokračujeme dále po silnici již zase do mírného kopce.
Když vyjedem z lesa a máme štěstí na počasí, můžeme se zase hezky rozhlídnout po okolí. Ale to už budeme mít v nohách 4,5 km, a octneme se již v obci zvané Rejdice. Hned na jejím začátku míjíme hostinec Espero, na konci zase penzion Agros. Rejdice nám poskytují pohled na opačnou stranu, než tomu bylo na Rovních. A tak se můžeme kochat pohledy na Jizerské hory, konkrétněji třeba na Tanvald a jeho Špičák, rozhlednu Černá Studnice a nebo třeba i Ještěd. U penzionu Agros přijde již asi tolik očekáváné narovnání terénu, po 5,2 kilometrech určitě zasloužené a až do Příchovic se již dostaneme jen s nepatrným úsilím. Rovina si asi po kilometru dá říct a změní se v klesání, které je dlouhé několik kilometrů. Do Příchovic můžeme tedy přijet již ve značné rychlosti, ale možná by to byla škoda, protože již před nimi se můžeme opět rozhlédnout do jizerskohorské krajiny, nyní je však obzor mnohem širší. Když mineme odbočku na rozhlednu Štěpánka, na kterou to je odsud necelý kilometr, sledujeme hlavně téměř na obzoru údolní nádrž Souš a v dálce za ní třetí nejvyšší vrchol Jizerských hor Jizeru (1122 m.n.m.), s jejími typickými skalními útvary na vrcholku. Stále padáme do údolí, až k motorestu Beseda, kde máme možnost pokračovat nejkratší cestou do Harrachova po státní silnici vedoucí na hranice, ale my volíme raději menší okliku přes Horní Polubný, kde je daleko menší provoz a hezčí projížďka. Tedy za motorestem zahneme doprava, jedeme asi 100 metrů a pak odbočujeme doleva. Již po rovině a pak z kopce se dostaneme do Polubného, cestou sledujeme po pravé straně nikdy nepoužitá opevnění proti ve třicátých letech se rozpínajícímu Německu. V Polubném u kostela odbočíme vpravo a poměrně strmým klesáním projíždíme tuhle poklidnou vesničku. Pozor na železničním přejezdu. Je to nečekané, ale z ničeho nic přejíždíme koleje vyhlášené ozubnicové dráhy z Tanvaldu do Harrachova. Nečekané proto, že když jsme křížili tuto trasu před chvílí nevěděli jsme o tom, byla hluboko pod námi. A tak projíždíme kolem železniční stanice Kořenov, kde je terém přechodně trošku rovnější, pak pokračujeme opět poměrně prudce dolů až se dostaneme k Jizeře a konci Polubného. Vrátíme se bohužel na onu rušnou silnici, odbočíme doleva na most přes Jizeru. Doporučuju se podívat z něj dolů, pokud tedy netrpíte závratěmi. Jedeme přes “Mejto”, kde se dá odbočit na Jablonec nad Jizerou. My však využijem rychlosti a pokračujeme rovně do Harrachova. A cesta do mírného kopce nám bude jistě hezky ubíhat, když se zaposloucháme do místní říčky Mumlavy. Ani to nezabolí a budeme mít za sebou dnes celkem 17 km a tím budeme s největší pravděpodobností na začátku horského střediska Harrachov. Pokud je libo, odbočíme do Anenského údolí, což je spíše pro horská kola, ale rozhodně příjemné po těch několika kilometrech rušného provozu. A nebo zatneme zuby a jedeme stále po hlavní směrem na hranice, mineme odbočku do města a doprava odbočíme až když nás budou ukazatele svádět na záchytné parkoviště. Dáme si říct a dojedeme až na místo, kde je přes silnici jakýsi most, který je v místě odbočky k Mumlavským vodopádům.
Vydáme se tedy po tzv. Harrachově cestě směrem vzhůru k výše zmíněným vodopádům.

Mumlavský vodopád

Mumlavský vodopád

To stoupání je slušné, ale sílu nám dodává Mumlava, která je hned vedle a vesele si to kvačí opačným směrem, než my. Docela škoda, že je v ní zakázáno koupání. U vodopádů se dlouho nezdržíme a pokračujeme nahoru na “snídani”. Však bude zasloužená, protože těch 5 kilometrů stálého stoupání člověka vysílí. Nejlepší je, že to tou snídaní nekončí, ale stoupat můžeme ještě chvíli a to jako by na kopec Zadní Plech (1210 m.n.m.). Jeho vrcholu však zdaleka nedosáhneme a po kládové cestě se dostaneme příjemným klesáním až na lesní křižovatku ve tvaru písmene “T”, kde uhneme doleva na Ručičky. Kdybysme uhli doprava, vrátíme se přes Rýžoviště zpět do Harrachova a to by v našem případě bylo docela plýtvání nadmořskou výškou. Já jsem tak totiž udělal a proto nemůžu podrobněji popsat tu variantu přes Rokytnici. Vím jen, že je určitě lepší než ta Harrachovská, protože se domů nevracíme stejnou cestou, jako jsme přijeli a máme možnost vidět zase kus nepoznané krkonošské přírody. Kousek od Ručiček jsou Dvoračky, myslím, že cyklisticky dosažitelné. Ale o této části trasy se rozepíšu více, až ji osobně projedu. Vzhledem ke sněhové pokrývce to nebude zřejmě dříve než v měsíci červnu.
Cesta Pasekama nahoru je také poměrně náročná na fyzičku, ale kdo zná tuhle krásnou vesničku, určitě rád vypustí duši, jen aby si ji dokonale prohlédl. Je to samá roubená chalupa a věřte mi a nebo ne, leží zde i Makovský mlýn, zmíněný v povídce o Tomášově kříži.
Takže není kam spěchat při tom stoupání, v klidu se rozhlížíme po krajině. A to nemluvím o barokním kostelu svatého Václava a o Památníku Zapadlých vlastenců naproti němu. Po této vlastivědné cestě se dostaneme až na Čermákovy Rovně, kde na křižovatce odbočíme doleva a posledních 1500 metrů si vychutnáme jako zasloužený odpočinek, protože pojedeme z kopce.